Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak je to s tím mým hubnutím

18. 3. 2008

Tak jsem taky konečně dostal prostor k tomu, abych se vyjádřil, co a jak ohledně mého hubnutí. Že to ale trvalo, co?! No, nicméně jim to konečně došlo, takže můžu pěkně od plic štěknout, co si i tom všem taky myslím.:-)

Jak je asi všem jasný, moc jsem nadšený nebyl. Tedy ze začátku. Jo, sestěhování se bylo fajn, nejsem sám doma, mám tu skorobráchu, panička je doma přes noc a páníček většinou přes den. Jenže to jsem ještě netušil, do čeho jdu.

Když jsem ještě bydlel u páníčkových rodičů, byl jsem rozmazlován, krmen samými lahůdkami a to většinou celodenně, poslouchat jsem nemusel, dělal jsem si, co jsem chtěl, venku jsem svým lážo plážo tempem obšoural park, všichni čekali až si všechno očuchám a vytvořím potřebné věci a pak jsme se, maximálně po 15 minutách procházky vrátili domů a já, po zdlábnutí přeplněné misky či nějaké laskominy, zalehl ke spravedlivému odpočívání na gauč. A tak jsem kynul a kynul a kynul, až jsem dokynul do váhy něco slabě přes 50kg. Takhle jsem si žil svých osm let a absolutně jsem netušil, že by se to někdy mohlo změnit. Vyhovovalo mi to, tak proč to taky měnit, že jo? Jenže pak si můj páníček nabrnknul tu, která si říká panička a ta mě na občasných společných procházkách začla trošku vychovávat. Nebral jsem jí vážně a choval se tak, jak jsem byl zvyklý. Ovšem, dost jsem narazil. Ona není tak laxní, jako páníček a když jsem neposlechl bo našel nějakou mňamku, neváhala ke mě doběhnout a dát mi výchovnou lekci. Což se mi teda vůbec nelíbilo, takže jsem jí začal docela i poslouchat, protože jeden nikdy nevěděl, co mu provede, když neposlechne. Na druhou stranu, když jsem poslech, dostal jsem odměnu. Takže se mi to poslouchání i docela vyplatilo.:-) A jelikož to bylo opravdu jen občas, dalo se to přežít. Jenže pak to přišlo, jako rána z čistého nebe. Páníci se přestěhovali do společného bytečku, já získal psího parťáka, kterej mě teda děsně terorizuje, páč si myslí, že je nějakej šéf bo co a furt by chtěl blbnout, ale já na to nemám náladu, ale hlavně novou paničku a to byla terpv ta pravá katastrofa. Venku jsem musel začít poslouchat, chodit rychle a když jsem se začuchal, nikdo na mě nepočkal a já pak musel běžet, abych je dohodnil a hlavně to byly dlouhý procházky, ne jen kolem baráku, jak jsem byl zvyklý. Přes týden to je les a o víkendech výlety se psími kámoši na moc kilometrů. A žrádlo? Děs běs. Koupila mi nějaký drahý granule, prej light či co a nedostávám nic jinýho. Dvakrát denně mi dá něco málo na dno misky a to mi jako má stačit? Je fakt, že mi občas dá i nějakou tu mňamku, ale to pak mám o pár granulek míň na večeři. Já je mám totiž spočítaný, takže vim, když mi ubírá. Fakt jsem byl znechucen, co mi to ten páníček proved.

Jenže pak jsem za čas zjistil, že se mi o trošku líp chodí, že mám zas náladu na hraní s kámošema a že mě i docela baví občas si jen tak popoběhnout. A že i to poslouchání je docela príma věc. Panička se pak nevzteká, já nedostávám na zadek a dostávám Frolíky.:-) Musím říct, že se mi to začlo i docela líbit. Samozřejmě bych se asi, kdybych dostal příležitost, vrátil ke svému původnímu způsobu života, ale jsem pes a nemám z toho rozum, takže proto mám páníky, aby to rozhodli za mě. A nová panička se rozhodla, že ze mě bude atletickej labrador, tak se snažim, abych jí udělal radost a hubnu jedna báseň.:-)

A co pro to všechno děláme? Krom normálních procházek přes týden a buď delších procházek s kámošema nebo trekku na cca 30 km o víkendu (což mě teda zas až tak moc neba, jelikož musím být na šňůře a já radši chodím na volno), chodíme taky na poslušnostní cvičák, běháme s paničkou u kola a blbnem po různu doma.:-)

Musím uznat, že jak jsem byl ze začátku nenadšen novou situací, zjišťuju, že panička je fajn a že se snaží udělat mi zbytek života lepší a kvalitnější. Za to jí mám taky moc rád a poctivě jí to oplácim. Zalehávám jí v noci, šlapu jí po nohách, olizují jí, když se skloní a ukousávám jí prstíky, když mi dává odměnu.:-)

Páníček je prostě páníček, on si mě vybral a přinesl domů když jsem byl ještě štěndo, ale když na mě přestal mít čas a nemoh se mi už pořádně věnovat, panička ho skvěle zastoupila a já jí beru, jako by byla naše od začátku.:-) A skorobrácha je taky fajn ač na mě furt brblá a přivlastňuje si moje hračky a tak. Dokonce jsme spolu už i blbnuli venku. Panička docela zírala, jak jsem se odvázal.

Sečteno a podtrženo - začlo se mi to líbit, jelikož se cítím o dost lépe a těch 7kg, co mi ještě zbývá, do vytyčených 35 kg, určitě za pár měsíců taky shodim.

Držte mi palce.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA