Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krušnohorský dogtrekking Opárno 29.4.-1.5.11

Po dlouhé době nás panička opět přihlásila na DT, a to Krušnohorský, kam moc rádi jezdíváme. Letos byla přibrána i Amy, ale vzhledem k jejímu věku měla zůstat v kempu a čekat na náš návrat. Ovšem jak to tak bývá, vše bylo nakonec jinak. I když jak říkala panička, bylo to tak lepší. Týden před odjezdem jsem si totiž hnul se zády a nemohl pořádně chodit. Vet mi sice píchnul nějaký pigára a bral jsem prášky, ale měl jsem být minimálně 14 dní v klidu. Panička to samozřejmě odkývala a doma nás se smutnou tváří z MIDu odhlásila s tím, že si dáme jen dětskou trasu. A jelikož Amy je taky dorostenec, mohla jít s náma a zaučovat se v tahu.

V pátek odvezla panička Jindru do úschovy k Verče a Liborovi a pak už jen dobalila nejdůležitější věci a na třetí hodinu jsme mohli razit na Holešovice vyzvednout Lucku s Benjim. Když jsme byli kompletní, vyrazili jsme směr Opárno, tedy teplická dálnice. Za necelou hodinku jsme byli na místě, jelikož panička jezdí teďka dle navigace, takže nebloudíme. Většinou. Já jsem si jel hezky v kufru, jako vždy, takže pohodička, ale Amy nebyla moc nadšená, páč se k ní nasáčkoval Benji (kterého jsem předtím samozřejmě řádně přivítal) a ona je furt taková netykavka, až je skoro horší než já. Ale přežila to a v klídku jsme teda dojeli.

Po vyzvednutí klíčků od chatky a vynošení věcí jsme se nahlásili u Zuzky, která to měla celý pod palcem. Potom to už pro nás nebylo až tak zajímavý, páč jsme byli zanechání v chatce a panička s Luckou šly na véču a na pivko. Zatímco tak seděly venku s ostatními dvounožci a kecaly, dorazil do kempu první navrátilec z LONGu. Celých 86km za necelých 12 hodin. To nám opravdu nikdy nehrozí. Povídání bylo prý super, ale jelikož se ráno vstávalo brzo na start, dorazily velice záhy, proběhlo poslední venčení a šlo se chrupat.

Ráno jsme vstávali fakt brzo, ale venku už se to čile hemžilo ostatními spolutrekkaři. Lucka s Benjim startovali před námi, jelikož šli MIDa a my jsme museli čekat až všichni odstartují. Potom panička donesla náš itinerář trasy a mohli jsme taky vyrazit. Hnedka z kempu jsme šli špatným směrem (prostě jsme šli za MIDařema no), ale naštěstí si panička brzo na rozcestníku všimla, že jdem na druhou stranu než máme. Ještě to volala Coddýsovejm, kteří šli před námi, taktéž na blbou stranu. Abych se jich zastal, byli tam posláni, asi šum informací u probírání trasy. Takže jsme se prostě ztratili hnedka na prvním kilometru, to se hnedtak někomu nestane. Po návratu na správný směr už bylo vše v pořádku, když pominem prvních pár kilásků, když jsme míjeli účastníky Pochodu kolem Lovoše a že jich teda bylo! Ale naštěstí jsme je relativně brzo všechny minuli a pak už byl klídek. V Dobkovičkách jsme narazili na Lucku a pár dalších MIDařů, takže jsme mohli jít kousek cesty s nima než jsme se odpojili, páč naše trasa vedla jinudy. Relativně rychle jsme došli do Kletečný, kde proběhlo druhé sejití z trasy, kdy jsme někomu vlezli přímo na pozemek, ale jelikož to byla taková veliká usedlost byli asi zvyklí. Pán se aspoň tak tvářil. Vrátili jsme se na zelenou značku a pokračovali dále na Paškapole. Cestou se nás bohužel chytil místní jezevčík, který se do mě zamiloval a panička ho už pak musela vyřvat, aby se vrátil zpátky, páč vůbec nevypadal, že by se mu jako chtělo a co my s nim pak jako, že jo. Když jsme obcházeli Kletečnou, tentokráte ale už vrch, z obce jsme byli dááávno pryč, panička nám dala na chvíli pauzičku, zasedli jsme na trávu a kochali se výhledem do kraje. My se teda spíš váleli a panička futrovala medový perníčky. Když jsme nabrali nové síly, pokračovali jsme v naší túře. Za chvíli jsme celou Kletečnou obešli a čekalo nás přebíhání E55. Trošku adrenalinový zážitek, ale zvládli jsme to v pohodě a mohli jsme se po žluté blížit pod Milešovku, kam chtěla panička vylízt, ač to nebylo v propozicích. Milešovka měří 837m a je to nejvyšší hora Českého středohoří a taky to bylo znát. Po všech těch kiláčkách už jsme toho měli docela dost v tlapkách, ale nenechali jsme jí v tom a všichni tři se na ten vrchol nakonec vyškrábali. Nahoře bylo naštěstí občerstvení, takže proběhla Kofola a klobása, my teda vyfásli každý jen krajíček chleba, že to mastný pro nás prý není zdravý. Hahaha, to bych se na to jako podíval. Doplnili jsme zásoby vody a po nezbytné fotodokumentaci jsme se vydali směrem dolů, zpátky na naší ofiko trasu. Od Milešovky nás čekal bohužel nemilý úsek s kamenama a z toho nás teda hodně bolely nožky. Potom jsme už ale dorazili do Velemína, kterým jsme kousek prošli a mířili zvesela do kempu. Kočárková trasa byla avízovaná na 10km, v pátek nám bylo řečeno, že bude 14km a nakonec to byla pěkná dvacítka km. Ale bylo to moc fajn, zjistili jsme, že Amy jde krásně, ale tahač z ní nikdy nebude. Taky co by s její váhou asi tak chtěla tahat?! Jedině malýho páníčka, kdyby chtěl třeba příští rok s náma. 

Večer panička padla za vlast a samo ráno už nevstávala tak brzo jak v sobotu. Což štvalo Benjiho, který je ranní ptáče. V neděli probíhalo vyhlášení a taktéž, páč byl 1. květen, prvomájový dogtrekkingový průvod. Všichni měli mávátka, což mě strašně rozčilovalo a paničce jsem to její hnedka sejmul. Takový malý coursingový trénink. Někteří měli i různá hesla typu: S dogtrekkingem na věčné časy a nikdy jinak apod. Jelikož Žufrikovci odjížděli už v sobotu večer, aby mohli pracovat na baráčku, slíbili jsme, že jim případné ceny vyzvedneme. A jelikož Andy se Žufrikem skončili druzí ve své kategorii byla tedy panička s Amy (já byl po ataku na pár dalších mávátek a neustálém štěkotu odvelen k tažnému zařízení na Lagunce) na bedně, i když jen jako zastoupení. Po vyhlášení jsme nasedli do auta a jeli domů za malým a velkým páníčkem.

Moc se nám to líbilo, ostatně jako vždy, jen trasa by občas nemusela být tak "nepřátelská" k našim i paničky tlapkám. Další trekk máme v plánu až v září, ale to už půjdem MIDa, takže nějakých 50km to jistí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA