Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osamocený trekk Říčanskem - 15.03.08

16. 3. 2008

Jelikož tento týden nikdo z našich kamarádů s náma nemohl vyrazit trekkovat, rozhodla panička, že půjdeme sami. Jelikož jsme zatím vždycky šli s někým, docela jsem se i těšil, že si užijem tu pravou atmosféru DT. Jen my a příroda.

Ale jak jsem se těšil, tak teda jsem byl hned ráno znechucen. Panička nám otevřela kufr, my naskočili dovnitř, já si chci opřít hlavičku o sedačku, tak jako vždycky a ono to nejde, tak se kouknu pořádně a za zadníma sedačkama je nějaká síť. Páníček nám jí tam nainstaloval, abychom nepřelejzali dopředu a aby v autě nebylo tolik bahna a písku. A já jsem definitivně zjistil, že páníček je normální zrádce a že drží s paničkou a vůbec není s náma.:-( A to si říká kámoš.

Formánkem jsme dojeli do Říčan k Olivově nadaci, tam zaparkovali a začli se připravovat na cestu. Panička to vymyslela moc chytře, zaparkovali jsme hnedka u odbočky, kterou jsme se napojili na naší dnešní trasu. Cesta ubíhala suprově, ťapali jsme a ani Bojar se necoural. Vypadá to, že je pěkná hérečka a před ostatními se to snaží uhrát na to, že už nemá sílu a nemůže jít dále. Ovšem tady nikdo další nebyl, tak to neměl před kým předvádět, takže šel způsobně a nebrzdil. Trasa vedla přes Klokočnou, Mnichovice, hvězdárnu Žalov - Ondřejov, Voděradské bučiny, Svojetice a zpátky k Olivovně.

Představte si, že nám panička zapomněla vzít odměny a jelikož jsme nedostali snídani, vypadalo to, že půjdem celou dobu o hladu. Ale to bych nesměl být já, abych neměl kliku. V Mnichovicích jsme, přesně tam, kde jsme přecházeli silnici, narazili na chovatelské potřeby. Hahá, panička nám nakoupila dvoje mňamky, asi měla výčitky, že nás tak trápila hlady.:-)

Samozřejmě jsme měli picí pauzy, ale větší přestávka byla až na 18km. Usadili jsme se na fotbalovém hřišti pod hvězdárnou Žalov, panička si spapala čokoládovou tyčinku (její první jídlo) a jala se odpočívat. Já si papal klacíčky a Bojar vyhrabával kořínky. Chtěli jsme tam zůstat dýl, ale bohužel po chvilce tam dorazili pánové se čtyřkolkou a malým chlapečkem a začli po tom hřišti jezdit. Takže bylo po klidu. A hlavně s nima přijel i boxer, kterej s jedním tím pánem běžel okolo hřiště, jenže u nás se samo zastavil, začal očuchávat Bojara a na pánovo volání absolutně nereagoval. Špekoun se mu zjevně líbil, jenže to jsem nemohl nechat jen tak a musel jsem hájit jeho čest. Panička mě sice držela, ale jeden útočný výpad jsem zvládl a zabral. Rexík se vzdálil a nechal nás být. Jenže panička zavelela k odchodu, že tam si fakt neodpočinem. Pokračovali jsme tedy dále po naší trase. Ušli jsme dalších pár kilásků, prošli jsme rekreační osadou Borka a za ní jsme míjeli klády, které byly jak dělané pro pořádný odpočinek. Sluníčko, teplo, klídek, takže jsme zasedli. No, panička zasedla, my prozkoumávali okolí. A jak tam tak sedíme, přichází nějaký pán a ptá se paničky, jestli nás má na šňůře a jestli si nás teda může chytit. Stál za křovím, takže nebyl moc vidět, až když panička slezla z klád, všimla si, že za ním stojí nějaké velké zvíře. Nejdřív si nebyla jistá, zda vidí dobře, ale za pánem stála laň jak kráva (popis Terky Cedrikový:-)). Dala nám "lehni a zůstaň" a začla se s pánem bavit. Dozvěděli jsme se, že laň se jmenuje Líza a že jí je 19 let. Lhal bych, kdybych řek, že se mi ty povely líbily, ale jsem poslušný pejsek, tak jsem ležel a jen natahoval krk, abych toho divnýho velkýho pejska lépe viděl. Bojar taky koukal dost vyjeveně, ale ani neštěkal, tak jak to umí na koně, hrdina jeden. Pán s Lízou odešli, my ještě chvíli odpočívali a pak se vydali na další etapu naší cesty. Snažil jsem se Lízu stopovat, i když upřímně, moc mi to nešlo, někde jsem ztratil stopu, ale panička to určo nepoznala, šel jsem jak profík.:-)

Pak jsme taky museli na dvou místech cestu "přeplavat", jelikož byla totálně zatopena. Na jednom místě tam byly smrkový větve, přes který mohla panička přejít a druhý jezírko mohla obejít. Ještě že tak, plavky si nějak zapomněla doma.:-)

Po cestě jsme potkali pár kolistů, 4 slečny na koních, asi dva běžce a bohužel i několik obyčejných pěších turistů. Většinou si nás nevšimali, ale když si všimli, tak to stálo za to, jeden pán se ptal zda nejsme vzteklý a jedna postarší strašně zmalovaná paní ve žlutých holinkách úchylným šišlajícím hláskem šveholila, zdalipak žerem lidi. My nejsme ani vzteklý, ani nežerem lidi, ovšem toto se nedá říct o paničce.:-) Občas by možná nějakou tu vakcinu na vzteklinu taky potřebovala.:-)))

Jinak ale cesta ubíhala v pohodičce a až do cca 27km si panička libovala, že jí ani nic nebolí. Hoho, brzy začlo.:-) Ale to jsme se už blížili k autíku a těch posledních 6km jsme zvládli docela rychle. Museli jsme volat páníčkovi, ale docházela baterka v mobilu, tak jsme potřebovali k autu, k nabíječce, abychom ho mohli vzbudit a on stihnul být na svozu včas. Úkol jsme nakonec zvládli, páníčka vzbudili a upadli v kufru do komatu. Panička teda až doma, musela nás přece ještě odvízt.:-)

Sice to byl náš první seperátní trekk, ale myslím, že rozhodně ne poslední, strašně moc se nám to líbilo. Je to takovej klídek, když si chce panička pokecat, může s náma, ale ona ani moc nechce mluvit. Jen vnímat přírodu a užívat si souznění s náma, z toho byla fakt nadšená. Takže určo brzo naplánujem další takovouhle akci.

fotečky

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA